Byla temná,chladná  noc jenom praskání větví přehlušovalo  vítí vlků.To malá dívka si vykračuje tmavým lesem jde slyšet její hlasytý  tlukot srdce.Její tep se stále zvyšuje a jéjí chůze zrychluje.I když je unavené a vystrašená nedá to znát a statečně se prodírá hustými a bodavými křovinami.Náhle se zastavý a zaposlouchá v lese není sama je tam ještě někdo.Cítí jeho dech  na krku,slyší jeho chůzi a vnámá jeho slova,která říkají,,Popel vše srovná, nerovni se rodíme, rovni umíráme."Její dech se náchle stišuje a ona pádá do mdlob.Vleče ji tmavým,vlhkým,strašidelným lesem.Její duše stále žije ,ale její tělo umírá...Možná,že její duše je v nebi možná,že v pekle jedno je,ale jisté její tělo vzala zem...